Návštěva papeže Benedikta XVI. v České republice - Praha, Stará Boleslav, BrnoNávštěva papeže Benedikta XVI. v České republice - Praha, Stará Boleslav, Brno

Hlavní menu:

 
12.09.2009, kategorie: Příprava

Novéna: Den 5

12. září
(foto Antonín Forbelský)

Připojit se ke společné modlitbě novény můžete také na vlnách Radia Proglas, a to každý den v rámci modlitby Anděl Páně ve 12:00 hodin.

Struktura modlitby

Ráno

*** Znamení kříže: Ve jménu Otce…

*** Modlitba 1

** Modlitba 2

** Otče náš… Zdrávas Maria…

Poledne

*** Modlitba 1

** Otče náš… Zdrávas Maria…

Mezi dnem

** Otče náš… Zdrávas Maria…

** Četba Písma svatého

** Zamyšlení nad Písmem svatým

* Čtení z myšlenek Benedikta XVI.

* Zamyšlení nad četbou

** Modlitba 2

** Modlitba 4

** Sláva Otci…

Večer

*** Znamení kříže: Ve jménu Otce…

*** Modlitba 1

** Otče náš… Zdrávas Maria…

* Litanie – přímluvy

** Modlitba 2

** Sláva Otci…


Četba Písma svatého

Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nevstoupilo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují. (1 Kor 2, 9)

V těch dne jsem uviděl svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha. Bylo vystrojeno jako nevěsta, která se okrášlila pro svého ženicha. A uslyšel jsem z trůnu mohutný hlas: "Hle, Boží svatyně je u lidí! Bůh totiž bude s nimi bydlet; oni budou jeho lid a on bude s nimi jako jejich Bůh. A Bůh jim setře každou slzu z očí a nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti už více nebude, protože to, co bývalo, už pominulo." A ten, který seděl na trůně, řekl: "Hle, všecko tvořím nové." A řekl: "Napiš: Tato slova jsou věrná a pravá." A dodal: "Již se vyplnila. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec. Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé." (Zj 21, 2-6)

Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy. A nebude tam nic proklatého. Bude tam trůn Boží a Beránkův; jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno. Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. (Zj 22, 2-5)


Zamyšlení nad Písmem svatým

Apoštol Pavel napsal uvedenou větu jako poučení o tom, že jakmile by se naše naděje upjala k něčemu pozemskému, stala by se jen očekáváním pozemského člověka, který ztratil touhu po nekonečném. Nechtěl tím říct, že bychom nemohli a neměli mít nějakou představu toho, co s nadějí očekáváme. Obsah své naděje dokonce dobře známe – je to spása, přemožení moci hříchu a smrti. Uvěřili jsme, že Kristus zemřel a vstal z mrtvých. Často si připomínáme, že zemřel za nás, ale pozapomínáme, že pro nás a kvůli nám byl vzkříšen. Když si to uvědomíme, vidíme, že tím dovedl lidský život k té plnosti, po které toužíme.

Úryvky ze Zjevení sv. Jana nás poučují, jak asi vypadá život v plnosti – život věčný. Je nekončící, není v něm bolest ani smrt. Tento život je naplněním Božích zaslíbení. Místo, kde se odehrává, je zaslíbenou zemí, královstvím Božím, královstvím spravedlnosti a lásky.

U těchto textů bychom se měli zamyslet nad dvěma otázkami. Prvou je, zda skutečně očekáváme toto království a jsme ochotni svůj pozemský život opustit, abychom vešli do nového života. Všimněme si přitom, jak rádi bychom byli, kdyby se náš život změnil, když se nám vede špatně, a jak na změnu pozapomeneme, když se uvelebíme v pohodlí a dostatku. Jenže pozor, jednou skončí to i ono. Druhou otázkou je, zda by to, oč prosíme v modlitbě, kterou Bohu opakujeme každý den: Přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi, nezpůsobilo velké pobourání toho, co považujeme za svůj život. Jinak řečeno, ptejme se, zda je náš život natolik kvalitní, aby obstál při příchodu onoho velkého Krále, kterým je Kristus.


Čtení z myšlenek Benedikta XVI.

V každodenním životě člověka se střídají menší a větší naděje, v různých životních obdobích různé. Někdy se může zdát, že ho nějaká z těchto nadějí tak naplní a uspokojí, že už nebude třeba dalších nadějí. V mládí se může jednat o naději ve velkou a uspokojivou lásku; nebo naději na určitou pozici v zaměstnání, na ten či onen úspěch, který může být pro celý další život určující. Když se pak tyto naděje naplňují, je zjevné, že to ještě nebylo všechno. Je zřejmé, že člověk potřebuje naději, která jde ještě dál, že ho může uspokojit jen to, co je nekonečné, co je vždy větší než to, čeho sám může dosáhnout. V tomto smyslu si novověk vyvinul naději na vybudování dokonalého světa, který měl být produktem vědeckých poznatků a vědecky fundované politiky. Biblická naděje v Boží království tak byla nahrazena nadějí na lidskou říši, která měla být oním lepším světem, skutečným "Božím královstvím" … V průběhu času se ukázalo, že tato naděje stále více uniká… Ukázalo se, že se zde jedná o naději, která se staví proti svobodě, neboť stav lidských věcí v každé generaci závisí na jejich svobodném rozhodnutí. Pokud by jim skrze společenské poměry a struktury byla odebrána, svět by už nemohl být dobrý, vždyť svět bez svobody není dobrým světem. Úsilí o to, aby svět byl lepším, je sice nutné, ale lepší svět zítřka nemůže být vlastním a dostatečným obsahem naší naděje. (Spe salvi, č. 30)


Zamyšlení nad četbou

V úryvku z encykliky Spe salvi ("V naději jsme spaseni") z 30. listopadu 2007 věnované výkladu křesťanské naděje papež Benedikt XVI. nejen ukazuje, že pravá naděje musí překračovat všechny pozemské meze, ale také varuje před nadějí, která se nevztahuje k Bohu. Pokrok vědy a narůstající míra nespravedlností vytvořily v 19. a 20. století podmínky k tomu, aby uskutečnění naděje – spásu světa – vzali do rukou lidé sami. Víme dobře, jak to dopadlo. Neobstála ani věčná říše nacismu, ani se nedostavily zářivé zítřky komunismu. Oba pokusy o zavedení nového "spravedlivého" řádu za sebou nechaly miliony mrtvých a devastaci, kterou nelze popsat. Obdobně selhává i současná snaha, kdy si má svůj ráj udělat každý sám. Je jasné, proč se to děje. Člověk sám na vytvoření dokonalého světa nestačí. Každá snaha učinit to bez Boha končí fiaskem, protože jde o projev pýchy, o které máme příhodné rčení Pýcha předchází pád. Z této úvahy rovněž plyne, co dobře víme, ale ne vždy dost respektujeme. Naděje je plodem víry. Bez víry, a to velmi pevné víry, nemůže být naděje.

V této souvislosti mohli bychom každý sám za sebe přemýšlet, jaký charakter mají naše nejrůznější snahy. Nejsou-li postaveny na víře a nesledují-li Boží vůli po spravedlnosti a dobru pro všechny (ne jen pro mne!), nemůžu očekávat ani Boží ochranu, ani Boží pomoc. Velmi často zažíváme, jak jsme přecenili své síly. Možná jsme je ani nepřecenili, ale nevyšli jsme z pevného základu a nesměřovali ke správnému cíli.




© Česká biskupská konference | © Design, redakční systém Navi4D: WebDesignum.cz 2009 | | RSS